TEST: Moto Guzzi V9 Roamer je povedené retro. Udělá spoustu parády i radosti

Už je to tak. Vedle aut, rozhodli jsme se pro vás tu a tam vyzkoušet i nějakou motorku. Protože dvě kola nemusí být vždy nutně méně než čtyři a kdo jednou okusil kouzlo jedné stopy, ten dobře ví, jak těžké je vymanit se z kouzla motorek.

Moto Guzzi V9 Roamer.
Zdroj: Lukáš Volšický

Začínáme ve velkém stylu, a to doslova. Právě styl je totiž největším lákadlem italských Moto Guzzi a kdo se malinko vyzná, ten umí „Guzzinu“ okamžitě rozeznat podle motoru, jehož válce kvůli charakteristickému podélnému uložení trčí do stran. Takto koncipovaný dvouválec samozřejmě nechybí ani loňské novince, retro řadě V9. Ta zahrnuje Bobber na typických balónových gumách a právě i Roamer, vracející se v čase ke klasickým modelům Nevada 750 a jemu podobným.

Klasika každým coulem

Roamer je retro naháč – či snad správnější je označení „custom“ – dávající na odiv úzkou stavbu, ze které při pohledu zepředu či zezadu trčí jen široká nízká řídítka a s jistou majestátností i dva vzduchem chlazené válce. Jakékoliv překombinované maličkosti, či snad nedejbože plastové kryty a kapoty, zde budete hledat zcela marně.

Roamer hraje na klasickou notu od kulatého předního světla až po dvojici chromovaných výfuků. Samotné zpracování je solidní a pěkným detailem je třeba přepákování a ovládací prvky u stupaček, obojí vyrobené z hliníku. Snad jen žluté kontrolní „čmárnutí“ na hlavě téměř každého šroubu si mohli chlapci v Itálii odpustit.  

Pozice za řídítky je tak uvolněná, jak jen může být. Sedí se vzpřímeně, ruce nenesou žádnou váhu a přirozeně spočívají na heftech. Kolena mám při svých 184 centimetrech pokrčená téměř přesně do pravého úhlu, ovšem možná bych ocenil masivnější nádrž, kterou bych mohl stehny lépe obejmout.

Ze strany přístrojů mi zde dělá společnost jen jediný budík s analogovým rychloměrem, několika základními kontrolkami a malým číslicovým displejem. Na něm se lze dočíst třeba o spotřebě, denních najetých kilometrech, ale i o právě zařazené rychlosti. Údaje palubního počítače se přepínají z levého řídítka, kde se nachází i tlačítko dvoustupňového systému kontroly trakce zadního kola.

Nižší výkon, vyšší charakter

Zajímavější je však tlačítko na pravém řídítku, kterým se uvádí do pohybu motor. Startér se párkrát otočí a dvouválec o objemu 853 kubických centimetrů se probere k životu. Zvuk je typicky dupavý, doprovázený rachotem suché spojky, který umí neznalé pozorovatele značně vyděsit. Vibrace se do řídítek a stupaček při volnoběhu přenáší tak akorát, abych přítomnost motoru důsledně vnímal, ale zároveň mi jeho chod nebyl jakkoliv nepříjemný.

Dosti typickým projevem je také škubání motoru do strany, které je dané klikou uloženou podélně a písty chodícími do stran. Pokud vezmu za plyn na místě, celá motorka sebou mírně cukne doprava. Za jízdy se však nic takového již neděje, takže strach, že by motor lomcoval motorkou za jízdy nebo v zatáčkách tahal k zemi, tady není na místě.

PŘEDCHOZÍ
1/2
DALŠÍ
Tisíce aut na internetu
DRŽTE S NÁMI TEMPO PŘIHLASTE SE ×