Že jsou dnes crossovery v módě? V Rusku je měli už v 50. letech

Ještě dávno předtím, než byly v módě dnešní crossovery s větší světlou výškou, vznikly dva vozy zrozené ze stejného nápadu v Sovětském svazu. Oba je vyrobila automobilka GAZ a oba měly sloužit především vysokým hodnostářům.

GAZ M72 Poběda.
Zdroj: GAZ

Vozy GAZ M72 Poběda a GAZ 24-95 Volha byly způsobem, jak dostat třeba generálního tajemníka strany nebo předsedu kolchozu (kolektivního zemědělství) kamsi na konec nehostinné ruské tajgy. Oba vozy vynikaly svou konstrukcí a svou výškou doslova „vystupovaly“ z davu. Jenže zatímco Pobědy se vyrobilo poměrně velké množství, pozdější Volha zůstala jen coby prototyp, vyrobený v několika málo exemplářích.

GAZ M72 Poběda

Legendární Poběda byla zajímavá i coby základní varianta M20. Jednalo se totiž o vůz, který symbolizoval poválečný rozkvět Sovětského svazu, a první prototypy vznikaly ještě před koncem války. Těsně po ní, v roce 1946, se výroba Pobědy rozjela naplno a jednalo se o vůbec první sovětský poválečný vůz. Radost z vyhraného konfliktu se přenesla i do názvu, neboť Poběda znamená rusky „Vítězství“.

Prvenství si navíc M20 připsala i v mnoha dalších oblastech. Jednalo se třeba o první sovětský vůz se samonosnou karoserií, vybavený navíc dvojicí elektricky poháněných stěračů, zabudovaným AM rádiem, elektrickým topením a hydraulickými brzdami na všech čtyřech kolech. S takovými prvky se mohla M20 směle rovnat s libovolnou zahraniční konkurencí té doby.

Jenže jak již bylo řečeno, brzy se objevila potřeba cestovat za hranice zpevněných cest a to při zachování veškerého komfortu. Právě proto se v roce 1955 objevila verze M72, kterou lze dodnes považovat za první crossover na světě.

Poběda pro potřeby terénní verze dostala zesílenou karoserii, ovšem motor, rozvodovka a přední poháněná náprava na listových perech pochází z terénního GAZ 69. Zajímavostí bylo použití úplně nově navržené zadní nápravy, která se neobjevila na žádném jiném vozidle. V rámci výroby aut v Sovětském svazu je takový přístup velmi ojedinělý. Na nových nápravách však Poběda stála výrazně výše a díky pohonu všech kol umožňovala vynikající prostupnost terénem.

Díky motoru z „gazíka“ měla M72 také o něco málo vyšší výkon. Zatímco standardní M20 disponovala výkonem 50 koní (37 kW), M72 měla 55 koní (40 kW). Parametry motorů byly přitom hodně podobné. V obou případech se jednalo o zážehové čtyřválce o objemu 2,1 litru, spojené s třístupňovou mechanickou převodovkou. Maximální rychlost dosahovaná Pobědou činila 90 km/h.

Terénní M72 se vyráběla mezi lety 1955 a 1958 a za tuto dobu vzniklo 4677 exemplářů.

GAZ 24-29 Volha

Jak jistě ví nejen znalci historie socialistických strojů, GAZ 24 Volha je nástupcem GAZ 21 Volha a ten je přímým nástupcem výše zmiňované Pobědy. A právě u dobře známé „čtyřiadvacítky“ se rozhodli ruští inženýři na povel regionálního výboru KSSS zopakovat totéž, co v případě M72 Poběda v padesátých letech.

Výsledek se sice do sériové výroby nedostal, ale vznikl přesto zajímavý prototyp 24-95 Volha, vyrobený mezi lety 1973 a 1974. Recept byl velmi podobný jako o necelých dvacet let dříve, ovšem provedení trochu jiné.

Volha se nespolehla na agregáty a nápravu vypůjčenou z terénního modelu, ale místo toho si zachovala zadní tuhou nápravu, zatímco druhá totožná byla namontovaná vpředu, jen otočená o 180 stupňů. I vpředu byla náprava zavěšena na delších listových perech, uchycených do předního zesíleného nosníku. Světlá výška tak činila pěkných 205 mm.

Úprav se samozřejmě dočkaly tlumiče, poloosy, hnací hřídel, ale také převodovka nově s dvoustupňovou redukcí. Ta měla pomoci motoru, aby se vypořádal s devadesáti kilogramy navíc oproti standardnímu sedanu.

Motor zůstal stále stejný a jednalo se tedy o čtyřválec o objemu 2,4 litru, disponující výkonem 98 koní (72 kW). Zvýšená Volha uměla upalovat rychlostí až 130 km/h a přitom měla velmi obstojné vlastnosti v terénu, nicméně drastické zvýšení a změny v konstrukci měly za následek i nepříjemné vlastnosti. Od kol do interiéru údajně pronikaly velmi silné vibrace a hluk, takže se s vozem prakticky nedalo jezdit. Výroba by byla navíc značně drahá, takže se z projektu nakonec ustoupilo a 24-95 zůstala u pěti vyrobených kusů.

Některá auta se však dočkala i provozu. O jedno si dokonce řekl sám Leonid Iljič Břežněv a následně jej používal na svém loveckém zámečku. Bohužel se do dnešních dnů dochovaly údajně pouze dva kusy, z nichž jeden je v rukou soukromého vlastníka a v neoriginálním stavu. Ten druhý se ovšem nachází originální, uložený je v muzeu automobilky v Rusku.

Tisíce aut na internetu
DRŽTE S NÁMI TEMPO PŘIHLASTE SE ×