Kliknutím zvětšíteV raných šedesátých letech, kdy regule Formule 1 povolovaly motory o objemu 1,5 litru, využívalo BRM vidlicové osmiválce o nejvyšším povoleném objemu. Jenže na sezonu 1966 se pravidla změnila a asociace FIA náhle umožňovala použití většího atmosférického třílitru.
Vyvstala tedy otázka, s jakým motorem bude BRM, v jehož týmu působily pozdější legendy jako Jackie Stewart nebo Graham Hill, a Lotus (který od BRM odebíral motory) závodit. Původní návrh zněl vyrobit vidlicový dvanáctiválec, ovšem BRM se nakonec rozhodlo k odvážnému kroku a vyrobilo naprosto unikátní šestnáctiválec H16, využívající díly a základ v polovičním osmiválci. To byl ostatně důvod, proč se v BRM pro tohle řešení rozhodli.
V praxi došlo k tomu, že byl vidlicový osmiválec o objemu 1,5 litru „rozevřen“ na úhel 180 stupňů, čímž se z něj stal prakticky plochý motor. Na jeden blok byl potom „položen“ druhý, čímž vznikl šestnáctiválcový sendvič ze dvou motorů. Agregáty s uspořádáním do H sice byly známé z letadel, ale použití v autě bylo neobvyklé.
Impozantní strojovna měla prakticky všechno dvakrát. Každé „patro“ válců mělo svou klikovou hřídel, propojenou skrz tři ozubená kola na jeden výstup. Motor dále potřeboval dva chladiče, dvě vodní pumpy, dva rozdělovače a dva systémy vstřikování. Jen minimum prvků na motoru bylo sdílených a to byl ten hlavní problém.
Motor byl při hmotnosti 252 kilogramů také moc těžký a měl vysoké těžiště, jenže kvůli spodním výfukům na obou stranách jej nebylo možné položit dostatečně nízko do vozidla. Překomplikovaná jednotka proto závodnímu monopostu ubírala na stabilitě v zatáčkách, což je pochopitelně velmi nežádoucí.
Kromě toho se objevila velká spousta poruch technického rázu. Některé mouchy, jako třeba vibrace kliky, se pokoušelo BRM vyřešit vyvažovacími hřídelemi, ale jejich závaží měla tendenci uletět a napáchat v motoru paseku. Auta s motory H16 nakonec startovala pouze čtyřicetkrát a z toho ve 27 případech odstoupila kvůli technické poruše. Není divu, že si BRM tou dobou vysloužilo posměšnou přezdívku „British Racing Misery“, tedy „britská závodní bída". Ani Lotus na tom se stejným motorem nebyl zrovna dobře.
Na druhou stranu na papíře motor nevypadal ani trochu špatně. Šestnáctiválec podával výkon 420 koní (309 kW) při 10 500 otáčkách a existuje dokonce jeden případ, kdy Lotus 43 s Jimem Clarkem za volantem vyhrál závod v americkém Watkins Glenu. Že ten den všechno fungovalo jak mělo, je ovšem spíše dílem náhody.
Po jediné sezoně byl tedy ambiciózní motor s uspořádáním H16 definitivně vyškrtnut. Pro rok 1967 byla sice připravena ještě upravená a významně odlehčená verze, ale ta nakonec na trať nikdy nevyjela. BRM se totiž rozhodlo přejít na konvenčnější dvanáctiválec.
I tak ale H16 zůstává jedním z nejpozoruhodnějších motorů, co kdy kdo navrhl. Fascinující agregát nicméně perfektně ukazuje, že občas má smysl držet se jednodušších a nepřekombinovaných řešení.
13
3
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
