Vznášející se Air Car měl být budoucností dopravy. Nakonec upadl do zapomnění

Myšlenka létajícího auta je dodnes stále živá a možná jsme naplnění této představy i blízko. Čas ukáže, jestli se nakonec dočkáme. Málokdo ale ví, že se tímto konceptem dopravy silně zabývali Američané už od konce 50. let minulého století. A občas nešlo o pouhé myšlenky.

Curtiss-Wright Model 2500 Air Car.
Zdroj: Curtiss-Wright

Jedny z prvních nápadů, že by auto vlastně nepotřebovalo kola, se rodily trochu předvídatelně ve společenství leteckých průkopníků i samotných automobilek. Vcelku přesvědčivé nákresy létajících automobilů lákaly Američany ve vědecko-technických časopisech již někdy okolo roku 1958.

Punc uvěřitelnosti tomuto sci-fi dodávali i jeho autoři, za ilustracemi vozidel nazvaných Glideair totiž stál samotný Ford a tehdejší eso leteckých motorů Walter Hammond Righter. Jejich nakreslená budoucnost představovala osobní vozy i hromadnou dopravu fungující na principu, který dnes můžeme znát například z japonských rychlovlaků.

Vozidla se tak měla vznášet na polštáři magnetického pole, vytvářeného soustavou supravodivých magnetů, zabudovaných v silnici i ve voze. Auta by tak vlastně „plula“ vzduchem nad magnetickou silnicí. Pohyb dopředu i pohon magnetů by pak zajišťovaly turbínové motory.

Ačkoliv však obrázky převratného pokroku v dopravě vypadaly jako dosažitelná budoucnost a Ford zmiňoval jen několik let, než se této novinky lidé dočkají, nakonec zůstalo jen u pouhých ilustrací a projekt snad ani reálně nezapočal.

Od armády k civilu

V době snění u Fordu se však snažily i jiné společnosti a pojem „levitující auto“ či „létající auto“ dovedli přímo do reality. Po druhé světové válce měla americká armáda velký zájem dále vyvíjet nové technologie, které by mohla využít na bitevních polích v případě dalšího konfliktu.

Částečně z tohoto důvodu tak vznikl i Curtiss-Wright Model 2500 Air Car, jehož vývoj započal někdy kolem roku 1959 a skončil v roce 1961, a ačkoliv byste tento výtvor asi nazvali nepříliš pokročilým vznášedlem (což je zcela fér) musíte vzít v potaz, že tato technologie byla v 60. letech mezi normálními lidmi zcela neznámou.

Curtiss-Wright byla společnost, která se v minulosti zabývala letectvím a obrannými systémy, takže možnost vývoje techniky pro armádu dává docela smysl. Jejich pokus vytvořit ze vznášedla i osobní vůz byl však trochu krokem do neznáma, když zjistíte, že celý projekt stál na myšlence vylepšit schopnosti obojživelných vozidel pro vojáky.

V roce 1960 byly vytvořeny dva prototypy Modelu 2500, jež snad mohly o nějakých 17 let později připomínat zavalitější a zastřešenou verzi vznášedla Luka Skywalkera z Hvězdných válek. Fakt se totiž jednalo o pořádné monstrum, vozidlo bez jakýchkoliv kol měřilo na délku 6,4 metru, na šířku 2,4 metru a na výšku 1,5 metru.

Základem vozidla byl trubkový rám, v jehož spodní části sídlily dva rozměrné větráky s vertikálními odvody vzduchu. Jeden byl vepředu v místě, kde byste normálně našli motor a kapotu, a další zase vzadu v místě kufru. Už zde je vidět, že Air Car moc praktičnosti nepobral.

O pohon vrtulí se staraly dva letecké motory o výkonu 180 koní (132 kW), které při plném výkonu dokázaly vozidlo vznést přibližně 40 centimetrů nad zem a na tomto vzduchovém polštáři s ním dále pohybovat. K zatáčení a pohybu vpřed i vzad byl pak vzduch směrován do průduchů s klapkami, které dle potřeby určovaly směr jeho proudění. Užitečné zatížení vozu bylo 453 kg a celá konstrukce byla na svou dobu celkem lehká, vážila 1256 kg.

PŘEDCHOZÍ
1/2
DALŠÍ
Tisíce aut na internetu
DRŽTE S NÁMI TEMPO PŘIHLASTE SE ×