Tohle zvláštní auto lidem kdysi odhalovalo budoucnost. Dnes stojí miliony dolarů

Na přelomu třicátých a čtyřicátých let minulého století ještě rozhodně nehrozilo, že by lidé – zejména ti žijící na vesnicích nebo v menších městech – masově hledali informace a novinky v televizi. A na internetu samozřejmě už vůbec. Způsoby, jak dostat nejnovější technologické inovace té doby k běžnému občanovi, se zužovaly hlavně na síť silnic.

GM Futurliner.
Zdroj: Barret Jackson

V USA se s tímto informačním blokem poprali vcelku zajímavě. Například řešení ze strany automobilového koncernu General Motors spočívalo v koncepci „Parade of Progress“ (Karavana pokroku), která byla představena poprvé v roce 1936. Tehdy se Spojenými státy rozjelo osm speciálně upravených vlaků Streamliner. Ovšem vylepšená a „na míru“ postavená verze na sebe nenechala dlouho čekat.

Rudý slon

Vůz z hlavy vývojového šéfa GM Charlese Ketteringa navrhl Harley Earl. Neotřelý koncept s proporcemi autobusu dostal název Futurliner a poprvé se ukázal světu v roce 1939 na veletrhu v New Yorku. Slovo „future" (budoucnost) zde bylo napsáno bez „E“ na konci, aby si mohlo GM nechat název patentovat. A už název napodívá, že smyslem vozidel bylo představit lidem nové myšlenky nejen v oblasti automobilové dopravy.

V letech 1939 a 1940 bylo Futurlinerů vyrobeno celkem dvanáct.

Každý z deset metrů dlouhých a téměř tři a půl metru vysokých vozů byl nalakován do kombinace červené a bílé barvy a mohutně nazdoben ve stylu „art deco“. Celá spodní část byla obehnána chromem a na přídi se skvěla obří zlatá písmena GM doplněná o nápisy na boku. Coby pojízdná reklama sloužily Futurlinery dokonale a koneckonců to byl i důvod, proč vlastně vznikly.

O pohon mastodonta s přezdívkou „The Red Elephant“ (Rudý slon) se v letech 1940 až 1946 staral naftový čtyřválec s manuální převodovkou, umožňující čtrnáctitunovému autu maximální rychlost jen lehce přes 60 km/h. Později byl tento motor vyměněn za benzínový řadový šestiválec GMC o objemu 4,9 litru, napojený na čtyřstupňovou automatickou převodovku. S tímto motorem jezdily Futurlinery mezi lety 1953 a 1956 a dosahovaly rychlosti 80 km/h.

I přes svou velikost se ve voze svezli jen tři lidé. Do vysoko umístěné kabiny v přední části se nastupovalo dveřmi před předním kolem a stoupalo po několika schodech. Bohatě prosklený interiér si bral inspiraci v bombardéru Boeing B-17 Flying Fortress (Létající pevnost), nicméně později byl do určité míry změněn, jelikož se v kabině při slunečných dnech dělalo neúnosné horko.

Auto plné inovací

O dost důležitější než kabina byl ale výstavní prostor v prostřední části, kde se pod pět metrů dlouhými elektricky ovládanými dveřmi ukrýval onen slibovaný pokrok.

GM Futurliner.

U každého z dvanácti aut to bylo něco jiného. Futurlinery interaktivní formou předváděly svým divákům stereofonní zvuk, televizi, tryskový motor, nebo třeba mikrovlnku, schopnou uvařit vejce. Dnes se jedná pochopitelně o běžné záležitosti, ovšem na konci třicátých let to byly zcela zásadní technické průlomy.

Spolu s kolonou dvaatřiceti doprovodných vozidel, vezoucích mimo jiné obří stan pro další představení, cestovala „Karavana pokroku" po celých Spojených státech a Kanadě. Za volantem všech vozů se střídalo celkem 50 mladých absolventů vysokých škol, kteří zároveň sloužili jako obsluha při 150 zastávkách.

Dohromady sloužila Karavana Pokroku po dvě etapy. První trvala v letech 1940 a 1941, ta druhá potom v letech 1953 až 1956. Před druhým „turné“ byly Futurlinery mírně vylepšeny. Došlo na zmiňované změny v prostoru pro posádku a na výměnu původního motoru za šestiválec. Vyměněny byly i některé exponáty. Jeden Furliner dostal například miniaturní výrobní linku, ukazující postup výroby nového automobilu.

Sběratelské kusy za desítky milionů

Vozit nejnovější technický pokrok lidem až pod nos byl sice zajímavý koncept, ovšem samozřejmě nefunkční z dlouhodobého hlediska. V průběhu padesátých let došlo na rozmach televize v domácnostech a Futurlinery proto musely ustoupit pohodlnějšímu způsobu, jakým lidé vstřebávali informace přímo z obýváku.

Po ukončení kariéry v roce 1956 tedy koncern General Motors rozprodal deset vozů a dva věnoval policejním sborům v Michiganu. Zde ještě nějakou dobu sloužily coby „Safetyliners“, tedy jako vozy šířící osvětu o bezpečnosti na silnici.

Osud zbylých aut se rozdělil. Některá sloužila coby pojízdná pódia různým umělcům, z některých se stala pojízdná občerstvení nebo bar.

Dohromady se dodnes ví o deseti z dvanácti původních Futurlinerů, přičemž všechny jsou součástí soukromých sbírek. Jejich cena je v dnešní době obrovská.

Poslední prodej Futurlineru proběhl v roce 2015 v aukci společnosti Barrett-Jackson a nový majitel zaplatil čtyři miliony dolarů, tedy v přepočtu 81 milionů korun.

DRŽTE S NÁMI TEMPO PŘIHLASTE SE ×