I Sověti měli svůj „džíp". Vznikl i díky fotce z amerického časopisu

Když přijde řeč na nejslavnější vozidla druhé světové války, vsaďte se, že mezi nimi bude i jistý lehký americký teréňák, který se proslavil jako Jeep. Na první pohled až podezřele podobné auto však ve stejné době vyvinuli také Rusové.

GAZ 67B.
Zdroj: Wikipedia

Mnoho lidí si myslí, že byl GAZ 64 v mnoha ohledech jen „obšlehnutý" Jeep, ovšem to není a vlastně ani nemůže být pravda. Oba vozy totiž vznikaly prakticky ve stejné době. Ano, první Bantam byl sice vyroben 21. září 1940, ale jak už víme, Američané auto dále pilovali a Willys začal s výrobou MB, tedy „skutečného Jeepu", až v červenci roku 1941. GAZ 64 se ukázal v březnu roku 1941.

Je pravda, že po stránce designu jsou si oba vozy do jisté míry podobné, ale to je dáno pouze inspirací v původním prototypu Bantam.

Na výrobu nebyl čas

Produkce GAZu 64 začala bez delších okolků už v srpnu 1941, ovšem tou dobou už Němci pomalu klepali na brány Nižnijho Novgorodu (tehdy Gorkij), kde se GAZy vyráběly. Výroba tedy neprobíhala dlouho a faktem je, že se za jeden rok do léta 1942 postavilo pouze 686 kusů GAZu 1942.

Bez zajímavosti není skutečnost, že na základě GAZu 64 vznikl také lehký obrněný automobil BA-64, který byl v březnu 1942 přijat do výzbroje Rudé armády. Do roku 1946 bylo vyrobeno přes 3500 kusů, poslední exempláře sloužily u některých armád ještě v šedesátých letech.

Lehký obrněný automobil BA-64.

Kvůli pomalé produkci „běžného" GAZu 64 se musela Rudá armáda spolehnout zejména na pomoc ze západu, odkud od Američanů obdržela díky známému Zákonu o půjčce a pronájmu okolo 50 tisíc vojenských vozidel. Většinou se jednalo o dvojčata Willys MB a Ford GPW – tedy o klasického amerického hrdinu.

Ani přesto ovšem Rusové nad svým vlastním projektem nezlomili hůl a ještě v roce 1942 se pustili do modernizace, která vyústila ve vznik GAZu 67. Nová verze se začala vyrábět o rok později a měla být zejména o něco spolehlivější než předešlá 64. V rámci modernizace došlo také k rozšíření rozchodu kol, aby se vůz vešel do vyjetých kolejí po náklaďácích, a ke zvýšení výkonu motoru, jenž nově dosahoval 54 koní (40 kW).

Další, tentokrát o něco menší modernizace, přišla ještě v roce 1944 a dostala název GAZ 67B. Tentokrát bylo cílem hlavně zjednodušení výroby. Tu totiž v době války obstarávaly zejména zaučené ženy, neboť miliony mužů skončily na frontě při obraně vlasti. Ani tak se ale v továrně ohrožené dorážející německou armádou mnoho aut vyrobit nestačilo. Do konce války činila produkce GAZu 67, potažmo 67B, necelých 5000 kusů a armáda se tedy spoléhala hlavně na pomoc od západních spojenců.

Pro srovnání, za druhé světové války vzniklo 637 000 Willysů MB a Fordů GPW.

Poválečná výroba a použití v civilu

Na plné obrátky se výroba v továrně GAZu rozeběhla až poté, co utichlo válečné hřmění. Do konce výroby a příchodu následovníka GAZ 69 v roce 1953 se vyrobilo něco přes 90 tisíc kusů modelů 67 a 67B, z nichž většina šla rovnou do rukou civilistů a státních institucí.

Problém ovšem spočíval v tom, že již těsně po válce byl GAZ 67 poněkud zastaralým strojem. Mnoho majitelů v Rusku, ale i v Polsku a v dalších zemích, například nahrazovalo původní slabé mechanické brzdy hydraulickými a výjimkou nebyla ani výměna pohonné jednotky. Stařičký motor koncepčně ze třicátých let byl jednak slabý, jednak i velmi nespolehlivý v terénu. Kvůli své konstrukci totiž při větších náklonech přestával mazat, což vyústilo v zadření a jeho nenávratné zničení.

GAZ byl ovšem po válce i přes své neduhy používán hojně, neboť nic jiného v danou dobu zkrátka nebylo k dispozici. Úroveň zpracování, náchylnost na korozi a poddimenzovanost některých dílů ovšem způsobily, že GAZ z cest poměrně rychle zmizel. Jeho nástupce byl mnohem úspěšnější.

„Chci být Willysem"

Docela dobře však zůstal GAZ 67 znám pro svoje přezdívky. V Rusku se zažil obligátní „Gazik“, ovšem jeho podobnost s americkými stroji mu vysloužila i lehce posměšná pojmenování. Ve světě proto často zaznívá „Ivan Willys“ a přímo z Ruska pochází pojmenování „ChBW“, což je zkratka pro „choču byť Willysom“. Tedy „chci být Willysem".

Zejména v Polsku a u nás se ovšem o GAZu 67 nejčastěji referuje jako o „Čapajevovi“. Tato přezdívka vznikla podle ruského vojáka a vyumělkované legendy Sovětského svazu Vasilije Čapajeva. Ten se stal v roce 1917 bolševikem, propracoval se až na vůdce divize a padnul v roce 1919. Ve filmu natočeném roku 1934 byl potom Čapajev vykreslován coby prostý, ale statečný voják. A právě těmito hesly lze charakterizovat i GAZ 67. Byl to zkrátka prostý, ale statečný kus techniky, který se rodil za velmi obtížných okolností.

PŘEDCHOZÍ
2/2
DALŠÍ
DRŽTE S NÁMI TEMPO PŘIHLASTE SE ×