Nejluxusnější socialistická sanitka: ZIL 118 M poháněl šestilitrový osmiválec

V polovině šedesátých let postavili v závodě ZIL několik exemplářů sanitních vozů určených pro převoz VIP

ZIL 118 M se vyrobil i v sanitní verzi pro převoz vysoce postavených osob
Zdroj: Autowp.ru

Automobilka ZIL dnes vyrábí prakticky výhradně nákladní automobily. Ty svého času jezdily i v Československé armádě a byly negativně proslavené svojí "žravostí". Říkalo se, že mají spotřebu sto na sto.

Vznikla v Moskvě v roce 1916, tedy ještě za časů carského Ruska. Tehdy nesla označení AMO a jejím hlavním úkolem byla výroba nákladních vozů pro armádu. Proto byla nakoupena licence na nákladní Fiat F-15. Už v polovině třicátých let se ale zavedla také produkce reprezentačních limuzín. První nesla označení ZIS 101. V té době se také továrna jmenovala po Stalinovi - ZIS (Zavod imeni Stalina). Když však vyšly v roce 1956 najevo Stalinovy praktiky, jméno se opět změnilo - na konec jeho označení se dostalo písmenko L. To pro změnu označuje konstruktéra Ivana Lichačova.

Jeden z dalších vyvinutých vozů pro "papaláše" - ZIL 111 se pak stal dárcem orgánů i pro zřejmě největší a nejluxusnější sanitku, jaká kdy vznikla na území bývalých socialistických zemí. Však také měl automobil označovaný jako ZIL-118 M na boku jasně napsáno, že se jedná o vůz "Specializované rychlé lékařské pomoci".

POŘÁDNÝ KUS AUTA

Na délku měřil tento vůz, který měl i další označení Junosť (Mládí), úctyhodných 684 centimetrů,výška pak činila 2067 a šířka 2110 milimetrů. Díky šestilitrovému osmiválcovému motoru se toto mosntrum s hmotností přes 3,3 tuny mohlo rozjet až na rychlost 120 kilometrů v hodině. Převodovka byla dvoustupňová automatická a ovládala se tlačítky na palubní desce. Síla motoru se přenášela na zadní kola.

V zásadě existovaly dvě verze - buď šlo o malý autobus určený pro přepravu až 18 osob nebo o sanitní provedení. Několik exemplářů sloužilo třeba i v Kremlu. Přepravovali se jimi méně významní členové různých delegací nebo také novináři.

Sanitní verze samozřejmě měla boční skla mléčná. Vnitřní vybavení údajně umožňovalo současně i provádění menších operací. Kompletní lékařský tým čítal pět osob. Zajímavostí byla možnost vysunout část střechy do výšky, což dovolovalo ošetřujícímu personálu pracovat vzpřímeně.  Tuto vymoženost umožňoval otvor v prostřední části střechy, který jinak samozřejmě dobře sloužil třeba fotografům. Dobře je vidět na historickém snímku z roku 1967 v naší galerii, kdy vozidlo získalo hned 12 ocenění na výstavě autobusů ve francouzském městě Nice.

To vyvolalo vlnu zájmu i v kapitalistické cizině. Zájem vyrábět auto v licenci měl údajně i americký Ford sám vnuk zakaladatele značky Henry Ford se prý v Moskvě zúčastnil jednání. Nakonec neuspěl. V samotném Rusku se vyrobila jen zhruba dvacítka těchto aut v původním provedení a dalších přibližně sedmdesát s modernizovanou karosérií.

DRŽTE S NÁMI TEMPO PŘIHLASTE SE ×